Téma dne

Zeman by se proti té své "lumpenkavárně" spojil i s ďáblem. Je zajatec svých komplexů, říká Džamila Stehlíková pro ParlamentníListy.cz.

  • Date:29.11.2015
Hi, friends! Buďme solidární se spojenci v NATO!
A pak stejně rozebrala i Vladimíra Putina... Couváme před Putinem jako před šílencem. 
ROZHOVOR Bývalá ministryně, občanská aktivistka, a původní profesí psychiatrička Džamila Stehlíková v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz rozebrala psychologické profily prezidentů Zemana a Putina. Jejich velikášství podle exministryně stojí za současnými bouřlivými událostmi, ať už v případě Zemana na české politické scéně, nebo v případě Putina na světové šachovnici.
 
Jak jste vnímala letošní oslavy 17. listopadu a fakt, jakým stylem na Albertově vystoupil a k lidem promluvil prezident Miloš Zeman? Chyboval podle vás Zeman v tom, že se na pódium postavil vedle lídra Bloku proti islámu Martina Konvičky?

Oslavy 17. listopadu jsou symbolickým datem českých dějin, kdy bylo vykročeno směrem k demokracii. Kdysi i Miloš Zeman byl součástí tohoto mohutného proudu, který nás osvobodil od totality a vyvedl z područí Ruska. Dokonce patřil svým prognostickým článkem v Technickém magazánu k předvoji. Dnes se Miloš Zeman pokouší veslovat proti tomuto proudu. S každým dalším dnem u moci bobtnají jeho psychické komplexy, kterými je obtěžkáno velikášské prezidentovo ego a pudí ho ke stále agresivnějším a zároveň ubožejším exhibicím.

Nepustit studenty na „jejich“ vzpomínkovou akci a vyhradit „jejich“ tradiční místo pro sebe, svoji ochranku a pana Konvičku nebylo „chybou“, protože nebylo vůbec politickým aktem – cirkus stojí mimo politiku – ale obyčejnou lidskou pomstou. Ponížení, které zažil prezident na Albertově před rokem, kdy byl vypískán studenty s červenými kartami, mu nedalo spát celý rok, než nastal ten sladký okamžik pomsty. Uražený prezident zatrhnul studentům jejich svátek. Aby věděli, kdo je v této zemí pánem. A že pana Konvičku, vedle kterého Zeman stál na Albertově, tento týden obvinila policie z podněcování k nenávisti vůči muslimům? Tím lépe, média mají tisíckrát větší zájem o Zemana s Konvičkou než o Zemana bez Konvičky. Vztyčený prostředníček směrem k akademické obci a všem oponentům je pak ještě viditelnější. Zeman by stoupl i po boku samotného ďábla, pokud by to naštvalo „pražskou lumpenkavárnu“ a přilákalo novináře.

Případ skupiny studentů a aktivistů, kteří se na Albertově nemohli dostat v čas konání demonstrace na podporu prezidenta k pamětní desce, vedl k uspořádání „náhradního 17. listopadu“ v neděli 22. 11. Podle mnohých to ale byl zbytečný truc. Myslíte si to také?

Každý má právo slavit svůj svátek podle zavedených tradic, v tom je smysl svátků. A právě tato studentská pieta má tradici nejdelší, sahá až k roku 1938 a je spojena se symboly československé státnosti a samostatnosti.

Pokud vám někdo překazí oslavu, třeba narozenin, posunete to na jiný den, je to přece vaše věc. Když lékař slouží na Štědrý den a rodina svátek posune na jiný den, to je také truc?

Jaké máte pocity z veřejné přestřelky mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem? Sobotka se do Zemana pustil kvůli tomu, že na vystoupení 17. listopadu na Albertově stál vedle zmiňovaného docenta Konvičky, čímž se prý zařadil mezi populisty, kteří parazitují na obavách lidí z Islámského státu a migrační krize. „S úsměvem přehlížím klukovské drzosti, jako je tato,“ sdělil ale na to Zeman. Podle prezidenta zase Sobotka svým postojem k uprchlické krizi ohrožuje bezpečnost České republiky. Sobotka ovšem na to reagoval slovy, že politik nemá přijímat společenské nálady. Jak se vám to poslouchá?

Veřejná přestřelka mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem je mediálně zajímavá, týká se aktuálního tématu uprchlické krize. Zajímavá je i z psychologického hlediska: Miloš Zeman se vůči premiéru Sobotkovi staví do pozice otce a s chutí ho plísní a ponižuje jako prvňáčka s čtyřkou. Obecně snaha někoho lidsky ponížit přináší Zemanovu egu největší uspokojení. Nezapomínejme, že Zeman má Sobotkovi co vracet. Nikdy mu neodpustí prohranou prezidentskou volbu v roce 2003, kdy pověstných „sedmadvacet zrádců z řad sociální demokracie“, pochopitelně včetně Sobotky, ho ve druhé volbě nepodpořili.

Z politického hlediska není tato přestřelka tak směrodatná, protože do voleb – jak prezidentských, tak parlamentních – je ještě daleko. Navíc, konečně se většina českých politiků, včetně komunistů, postavila na stranu Sobotky proti prezidentu Zemanovi, což je bodem obratu v pozici Zemana na české politické scéně. Svým hulvátským chováním na Hradě a neustálým vyřizováním si účtů Miloš Zeman sice těší či baví značnou část národa a přiživuje novináře, ale sám sebe marginalizuje a ztrácí politickou váhu, o kterou mu vždy šlo především. To snižuje šanci na jeho znovuzvolení prezidentem. Nepodceňujme voliče, lidé nejsou tak hloupí, jak se někdy zdá našemu prezidentovi.

Mnohem větší dopad na politické dění může mít přesilovka mezi Sobotkou a Babišem, pokud bude mít pokračování. Andrej Babiš, který sní o pozici premiéra, zkouší, jestli populistická protievropská pozice mu přinese politické body. Nečekaně podpořil žalobu proti kvótám na rozdělování žadatelů o azyl a čeká, co mu to přinese. Schází mu zatím politická zkušenost. Zdá se ale, že je dobrým taktikem. Na to, jestli je dobrým stratégem, musíme počkat.

Podle názorů mnoha obyvatel ČR teroristické útoky v Paříži souvisejí s migrační vlnou. Myslíte si to také?

Jak migrační vlna, tak teroristické útoky v Paříži, mají společnou příčinu – teror, který rozpoutal tzv. Islámský stát. Teroristickými útoky chce Islámský stát připoutat světovou pozornost a verbovat nové bojovníky do svých řad v době, kdy se mu tolik nedaří na bitevním poli. Většina uprchlíků utíká právě před válkou, rozpoutanou tzv. Islámským státem.

Mnozí politici, ale i experti přes zahraniční politiku soudí, že za celým problémem s uprchlickou krizí stojí Evropská unie, která jednoznačně selhala a migrační krizi vůbec neřešila. Mají pravdu?

Viz předcházející otázku – za problémem s uprchlickou krizí stojí tzv. Islámský stát. Evropská unie nápor uprchlíků sice nezvládla, ale v žádném případě nezpůsobila. Nezapomínejme, že i my jsme součástí Evropské unie, že i my jsme Evropa.

Co si myslíte o ruském vojenském angažmá v Sýrii? Je třeba akceptovat, že Rusku tam jde především o jeho zájmy, když to ale zároveň pomáhá světu v boji s Islámským státem?

Ruské vojenské angažmá v Sýrii je neuváženou avantýrou ruského prezidenta Vladimíra Putina, který se snaží odpoutat pozornost světové veřejnosti od ukrajinské krize, kterou způsobil, a znovu získat pozici velkého geopolitického hráče, který prosazuje svůj vliv mimo území vlastního státu. Cílem Vladimíra Putina je stát se jedním ze světových lídrů a navrátit ztracenou prestiž – to je hlavní smysl ruského vojenského angažmá v Sýrii. Rusko ovšem nemá ani ekonomickou, ani vojenskou sílu na tuto mocenskou pozici, aniž by v té pro Rusko nepotřebné válce vykrvácelo, a místo řešení vlastních vnitropolitických a hospodářských problémů riskuje „uvíznout“ v Sýrií na způsob „druhého Afganistánu“.

Co se týče ruské pomoci světu v boji proti tzv. Islámského státu, stáčí se podívat na mapu, aby bylo jasné, že jen mizivé procento ruských útoků směřuje na pozice tzv. Islámského státu. Ruské nálety mají za cil likvidovat tzv. umírněnou opozici, která bojuje proti chráněnci Ruska Bašáru Asadovi, tedy především sleduje vlastní zájmy na Blízkém Východě. Zapojení Ruska do syrského konfliktu celou situaci pouze komplikuje a oddaluje řešení, o čemž svědčí i rusko-turecký konflikt.

Turci před pár dny sestřelili nad Sýrií ruský letoun kvůli údajnému narušení vzdušného prostoru. K tomu se uvádí, že minimálně jeden z ruských pilotů, kteří se nad Sýrií katapultoval, zemřel rukou místních Turkménů. Syrští Turkméni jsou prý považováni za chráněnce turecké vlády a současný premiér Davutoglu o nich před pár dny mluvil jako o „velkých tureckých bratrech“. Znáte nějaké souvislosti o tom, kde se Turkméni v Sýrii vlastně vzali a na čí stranu se staví? Jsou to příznivci Asada anebo arabského nacionalismu?

Rusko opakovaně porušovalo vzdušný prostor mnoha států právem někoho, komu „vše povoleno“ a „vše projde“. Je to psychologie pouličního rváče, který ještě nepotkal odpůrce a proto se chová stále odvážněji. Dříve nebo později se těmto provokacím bylo nutné postavit. Tento „černý Petr“ připadl Turecku, i když vypadá, že této úlohy se Turecko ujalo velmi ochotně až zbrkle a bez pokynů „z vyšších míst“ v NATO. Nyní zřejmě je právě NATO tou silou, která radí Erdoganovi ustoupit v zájmu zklidnění situace.

Turkméni v Sýrií na území nedaleko od hranic s Tureckem bojují proti Asadovi a také proti tzv. Islámskému státu. Od nástupu Asadů Turkmeni zažívali tvrdé represe režimu a není tajemstvím, že od začátku války v Sýrii jsou podporováni Tureckem. Právě turkmenské vesnice byly terčem opakovaných ruských náletů a sestřelením ruského bitevníku nad svým územím Turci zároveň chránili „své bratry Turkmény“. Je nutno dodat, že Erdogan je zarytým nepřítelem Bašára Asada a velmi nelibě nese to, že Putin mu „leze do zelí“. Turecko dávno usiluje o vliv na Blízkém východě a Rusko v Sýrii vnímá jako nechtěného soupeře. Oba státy – Rusko a Turecko – mají imperiální ambice a soutěží o upevnění své pozice na Blízkém východě.

Teď ale Rusové tvrdí, že sestřelení jejich letounu byla plánovaná akce a mělo sloužit jako „výstraha“ Rusku. O „povolení“ zaútočit požádal podle ruských médií prý turecký prezident Erdogan amerického prezidenta Obamu a ten akci údajně schválil. Může se v tom obyčejný člověk vůbec nějak vyznat?

Obávám se, že my ani vy se nedozvíme, jestli se nějaký rozhovor mezi Obamou a Erdoganem před sestřelením ruského bombardéru skutečně konal – je to sice málo pravděpodobné, ale není úplně vyloučeno. S ohledem na to, že Rusko porušovalo vzdušný prostor mnoha států opakovaně a nereagovalo na diplomatická varování, cesta sestřelení letadla-narušitele mohla být zvolena vědomě jako strategie, jak zamezit tomuto nebezpečnému počínání Ruska. Na druhé straně právě Obama již dříve odmítl turecký návrh vytvořit tzv. bezletovou zónu na jih od svých hranic právě kvůli vstupu Ruska do syrské války. Obama je příliš opatrný na to, aby měl podíl na rusko-tureckém střetu v době, kdy se blíží k závěru jeho historická mise prezidenta-mírotvorce, za kterou už dostal Nobelovu cenu za mír.

Daleko pravděpodobnější je verze, že Turecko konalo na vlastní pěst bez „požehnání“  NATO a bez ohledu na „výlučné postavení“ Ruska. Ruský bitevník nebyl prvním letadlem, které bylo sestřeleno nad Tureckem poté, co narušilo jeho vzdušný prostor. Turecký letec pouze pilně plnil svůj úkol – chránil turecké hranice a potažmo turecké zájmy – území turkménských spojenců Turecka z protiasadovské opozice. Ankara se obává upevnění pozice Bašára Asada.

Souboj dvou tvrdých a neústupných vůdců – Vladimíra Vladimiroviče Putina a Recepa Tayyipa Erdogana – tento týden vrcholil. Vzduchem létaly (nejen) emoce a vzájemné urážky. Obyvatelům se nedopočuje cestovat do znepřáteleného státu. 25. listopadu se turecké velvyslanectví v Moskvě stalo terčem útoku kameny, vejcí, rajčaty a barvou. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov obvinil Ankaru z napomáhání terorismu. Turecký prezident Erdogan prohlásil, že se neomluví a za několik dnů pohrozil Rusku, aby si nehrálo s ohněm. Hrátky na to, kdo je „tvrdší chlap“ eskalovaly několik dnů, oběma lídrům se doslova vařila krev v žilách. Ten, kdo ustoupí jako první, vždy v takto vyhroceném střetu vypadá jako ten, kdo prohrál.

Zpátečku hodil Erdogan, protože musí konzultovat své kroky s NATO, kdežto Putin svá rozhodnutí nemusí konzultovat s nikým. Nezapomínejme, že NATO, aniž by popřelo princip solidarity, považuje celý incident za záležitost pouze Turecka a Ruska. Právě proto Erdogan navrhuje Putinovi setkání a dokonce vyjádřil lítost v souvislosti se sestřelením ruského bitevníku. Putin se rozhodl vychutnat Erdoganovo ponížení a vavříny „toho nejtvrdšího“ a místo odpovědi nechává svého tiskového mluvčího pokračovat v urážkách Turecka i po omluvě tureckého prezidenta.

Lítost Erdogana nad sestřelením ruského letadla některá ruská media překládají jako „rozčílení“ a nadále rozdmychávají protiturecké nálady. Erdoganova „prohra“ a vítězství Putinova ega neznamená však vítezství pro Rusko, potácejícího se na hraně ekonomické krize, ani pro západní státy koalice proti tzv. Islámskému státu. Západní koalice stále nedokáže najít modus vivendi s nevyzpytatelným Ruskem – bez ohledu na snahy francouzského prezidenta Hollanda – a spíše mu ustupují z cesty, než aby se snažili Rusko usměrnit.

Rusko v čele s Putinem se najednou stává státem, který vydobyl právo prosazovat vlastní expanzivní zahraniční politiku silou zbraní bez ohledu na zájmy dotčených zemí. Takhle opatrně se chovají vůči duševně chorým jedincům v očekávání, že ti, kteří se nechovají zcela racionálně, udělají osudovou chybu a padnou do vlastní léčky dřív, než poničí všechno kolem. Zbývá jen pevně věřit, že Západ nevymění Ukrajinu za Sýrii, nepodpoří Putinův rozpínavý autoritarismus na úkor lidských práv a demokratické budoucnosti Ruska.
  • Date:29.11.2015