Z diáře

Která žena smí být matkou?

  • Date:27.10.2011
výchově dítěte rodiče musí věnovat čas

Ženy starší 49 let, svobodné a lesbické ženy nemají nárok na umělé oplodnění.
Mohou zákonodárci upřít ženě právo na mateřství?

Když zákon o specifických zdravotních službách procházel parlamentem, naše poslance a senátory zaujalo jen jedno jediné téma – věkové limity asistované reprodukce. Ministerstvo zdravotnictví navrhlo horní věkovou hranici pro umělé oplodnění u žen 55 let, stejně jak je tomu v USA. Jak v dolní, tak v horní komoře většina diskutujících zákonodárců doporučila snížení této hranice minimálně o deset let. U mikrofonu se střídali v drtivé většině řečníci - muži, a zaníceně se radili o tom, kdy ještě žena smí být matkou a kdy už nikoliv, a do jakého věku žena ještě může podstoupit umělé oplodnění. Jeden z poslanců hřímal, že právo na asistovanou reprodukci by měla mít pouze mladá žena, která uživí své dítě na studiích, nikoliv „babička“. Samozřejmě právo být otcem ve věku „dědečka“ nikdo nezpochybnil.

Poslanci, vesměs bez lékařského vzdělání, jen s osobními zkušenostmi a zdravým selským rozumem dosáhli společným úsilím snížení věkové hranice umělého těhotenství u žen z navržených 55 let na 49 let. Socioekonomická problematika stárnutí populace a klesající porodnosti ustoupila do pozadí před snahou udržet bohulibým zákonodárným úsilím „přirozený“ řád věci.

Senátorům připadala velmi vysokou i tato upravená věková hranice 49 let, neboť je to „proti přírodě“. Pohotový senátor Jaroslav Kubera (ODS) dokonce navrhl vyžádat si stanovisko sdružení Greenpeace a Dětí země, protože jeho slovy: „ti nejlépe vědí, co je nebo není proti přírodě."

V tu chvíli mě napadla otázka, jestli parlament je vůbec správným místem pro rozhodování o věku těhotenství ženy. Jestli umělé těhotenství není věcí samotné ženy, jejích nejbližších a dejme tomu zkušeného gynekologa či porodníka daleko víc, než slovutného fóra zákonodárců. Každá žena je jiná a každý životní příběh je unikátní. Napadlo mě, jestli není lepší nemít žádný zákon upravující umělé oplodnění než mít zákon špatný, který někomu cestu k rodičovství navždy uzavře.

„Zpět k přírodě!“ provolávali zákonodárci, jako kdyby touha ženy po mateřství a plodnost sama o sobě nebyla pro přírodu tou nejpřirozenější věcí. A právě plodnost ženy je v návrhu zákona tou další podmínkou, která činí zbytečnou veškerou další debatu o věkových hranících pro umělé oplodnění. Neboť právě plodnost, zachovalý hormonální cyklus, bude určovat, jestli žena umělé těhotenství může podstoupit či nikoliv. Plodnost ženy je, jak známo, individuální a vysoká věková hranice pro umělé oplodnění v zákoně je jistotou, že nebude odmítnuta žena, která by jinak na mateřství ještě byla „od přírody“ plně připravená. Nejstarší rodičkou po umělém oplodnění darovaným vajíčkem u nás se stala čtyřiapadesátiletá žena, která před několika lety porodila v Praze zdravé dítě. Dva roky před tím jí zemřelo dítě.

Nakonec senát návrh zákona zamítl hlasy opozičních poslanců. Ovšem věková hranice 49 let se stane definitivní, pokud dolní komora veto senátu přehlasuje. Ženy žijící v neplodném svazku s mužem dostanou šanci na umělé oplodnění do věku 49 let.

Zdaleka ne všechny ženy, které touží po dítěti, ale nemohou otěhotnět, budou mít nárok na služby asistované reprodukce, a to i v případě, že jsou mladé a zdravé. Umělé těhotenství i po schválení novely zákona o specifických zdravotních službách zůstane odepřeno všem ženám bez partnera. V této různorodé a poměrné velké skupině žen toužících po mateřství bez nároku na lékařskou pomoc jsou především ženy osamělé, ženy po rozchodu s partnerem či ženy s lesbickou orientací.

Pro cestu k dítěti tak platí dvojí standard – právo zažádat o adopci dítěte mají nejen heterosexuální páry, ale i jednotlivci, jak ženy, tak muži. Sexuální orientace zde nehraje žádnou roli, i když žadatelé o osvojení dítěte nesmí být registrovanými partnery. O asistovanou reprodukci mohou žádat pouze heterosexuální dvojice. Single ženy a ženy žijící ve stejnopohlavním svazku, nárok na umělé oplodnění nemají.

V důsledku této legislativní diskriminace mnoho převážně mladých a zdravých žen, které z různých důvodů žije bez partnera, ale přitom touží po mateřství jako po životním naplnění, nemá legální možnost využit výdobytků moderní lékařské vědy - umělého oplodnění s cílem porodit a vychovávat dítě.

V České republice chybí sebemenší politická vůle tyto legislativní nedostatky opravit a podle příkladu mnoha vyspělých států umožnit umělé oplodnění všem ženám, které splňují zdravotní kritéria bez ohledu na to, jestli tato žena „má chlapa“ nebo žije sama či s partnerkou, jak je tomu například v Austrálii, Belgii, Brazílii, Bulharsku, Kanadě, Koreji, Litvě, Mexiku, Nizozemí, Jihoafrické republice, Španělsku, Thajsku, Velké Británii, USA, Izraeli a na Novém Zélandu.

Překážkou nejsou možnosti medicíny, ale předsudky v hlavách ministrů a zákonodárců, kteří se za sněmovním řečnickým pultem proměňují tu v genetiky, tu v porodníky, tu v pedagogy, jen aby oprášili morální zásady svých babiček a obhájili status quo zastaralé české legislativy. Problém je v tom, že zákony z šedesátých let minulého století zoufale zaostávají za každodenní praxí a za potřebami reálního života a pak přestávají plnit svoji hlavní úlohu – sloužit lidem a jejich potřebám. Nedivme se, že takové zákony pak jsou obcházeny, protože touha po mateřství je nezničitelná jako lidstvo samo.

A tak stále více žen bez mužského partnera hledá jiné cesty k mateřství, než by potupně shánělo „chlapa na jednu noc“ někde v baru a podstupovalo značná zdravotní a duševní rizika, spojená s tímto pochybným dobrodružstvím. Osamělé a lesbické ženy toužící po dítěti musí zákon obcházet, protože na ně nepamatuje.

Pokud taková žena má štěstí, dostane se jí odborné pomoci i v některém z center asistované reprodukce v České republice. Stává se, že natrefí na lékaře či soukromou kliniku, která jí zákrok provede. Aby splnila zákonné podmínky pro umělé oplodnění, single žena nebo žena žijící v lesbickém vztahu přivede do centra fiktivního partnera, často kamaráda, s kterým je ochotná sdílet nikoliv lože, ale genetickou informaci. Pokud žena nepochodí na domácí klinice – například nenajde žádného kamaráda, který by byl ochoten jí pomoci - přichází na řadu reprodukční turistika. Žena bez partnera může vyhledat lékařskou pomoc v jedné z téměř dvacítky zemí, kde jí za tučný obnos umělé oplodnění provedou. V Belgii, Finsku a ve Velké Británii jsou centra, která služby asistované reprodukce poskytují speciálně lesbickým párům.

A pak ještě zbývá „samooplodnění“, které už před léty medializoval náš přední sexuolog a gynekolog Radim Uzel. Stačí opatřit si sperma od kamaráda a v období plodných dnů ho zavést tenkou trubičkou nebo injekční stříkačkou do pochvy. Že se jedná o lékařský zákrok, který nepatří do domácího prostředí? To si pan doktor Uzel myslí také, ale současná česká legislativa zatím nedovoluje využit sperma dárce, třeba i anonymního, k oplodnění ženy bez partnera, jak je to umožněno například v USA. Oplodnění „podomácku“ má pochopitelně mnoho rizik – zmíním alespoň jedno, a to přenos HIV/AIDS. Pokud by tentýž zákrok probíhal ve zdravotnickém zařízení, dárce spermatu by opakovaně podstoupil HIV test. Ale aby lékařská věda legálně posloužila ženám, které chtějí vychovat dítě a nechtějí či nemohou k tomu mít muže, musí se změnit legislativa.

Soustavné obcházení zákona, reprodukční turistiku, domácí praktiky „samooplodnění“ či ilegální trh s asistovanou reprodukcí by měl nahradit spravedlivý zákon, který umožní umělé oplodnění pod náležitou lékařskou kontrolou všem ženám, které nemohou otěhotnět, ale touží po mateřství.

 

  • Date:27.10.2011
  • Zdroj:blogy na Aktuálně.cz
  • Autor:Džamila Stehlíková