Na aktuální téma

Jak dlouho zůstanou Vietnamci cizinci?

  • Date:16.11.2012
  • Photogallery:open
Sjezd Svazu Vietnamců v ČR
Postavení národnostní menšiny má být prvním krokem na cestě k občanské integraci Vietnamců do české společnosti.

Půlstoletí Vietnamců v Čechách

Vietnamská menšina u nás není nejpočetnější, ale každopádně nejviditelnější etnicky odlišný živel. Neprodyšně uzavřenou komunitu vietnamských studentů a dělníků již od padesátých let minulého století udržovala v socialistickým Československu vietnamská vláda. Po listopadu 1989 se tato komunita vylila z břehů, aby se za několik let stala součástí života skoro každého českého či moravského města. Tržnice, krámky s potravinami, otevřené do pozdních večerních hodin, restaurace a občerstvení s čínskou a vietnamskou kuchyní už neodmyslitelné patří k českému městskému kolorítu.

Trpěliví a usměvaví prodejci levného oblečení a potravin, skromní a neúnavní dříči, ale také dodavatelé falšovaného zboží či majitelé velkopěstíren marihuany – to jsou dva opačné způsoby vnímání Vietnamců u nás, především zprostředkované médií. Příkladem negativního uhlu pohledu, který nabývá přímo apokalyptických rozměrů, je blog Romana Krištofa:

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/roman-kristof.php?itemid=10979

Naopak, růžové brýle si nasadila Česká televize v reportáži o sjezdu Svazu Vietnamců, který proběhl v areálu největší vietnamské tržnice v Česku Sapa v pražské Libuši. 

Upřímně řečeno, také jsem se nechala unést slavnostní náladou a okázalostí tohoto největšího setkání Vietnamců v Čechách. Sjezd Svazu Vietnamců byl pojat jako oslava vlastních úspěchů a zároveň zdůrazňoval pouto k daleké, ale jediné a nenahraditelné vlasti.

Symbolem úspěchů vietnamské komunity v reportáži ČT se stala devatenáctiletá Vu Bich Thu, které všichni včetně rodičů říkají Květa. Narodila se ve Vrchlabí, mluví česky jako rodilá mluvčí, studuje vysokou školu a na sjezdu pracovala jako hosteska. Moderátorka se však nezeptala na to hlavní – jak tato sympatická a nadaná dívka vidí budoucnost svou a svých vrstevníků v České republice. Usiluje druhá a třetí generace Vietnamců o české občanství, chce se tady usadit natrvalo? Budou se věnovat jen rodině a ekonomické kariéře, nebo mají také chuť zapojit se do zdejšího veřejného a politického života? 

Z šedesátí až sedmdesátí tisíc Vietnamců žijících v České republice totiž pouze tisíc má české občanství, plní odpovídající povinnosti, ale také se těší ze svých občanských práv. Zbytek zůstává cizinci a de facto gastarbeitery, a to i po několik generací. Mnoho z nich stále neumí obstojně česky, což komplikuje jejích komunikaci s úřady a s majoritou a činí je snadno manipulovatelnými. Řídí se předepsanými vzorci chování tradiční vietnamské společnosti, často nadiktovanými „kmotry“ a nevyužívají vymoženosti demokratického státu k ochraně svých práv. Toto prostředí „kmenového myšlení“ zůstává často uzavřené před pravidly a zákony domovské společnosti, a pak se kupříkladu stává živnou půdou pro vykořisťování levné pracovní síly zprostředkovatelskými agenturami. Většina Vietnamců věří vlastní komunitě více než českému státu. Je to xenofobie „naruby“, nepochopení a nedůvěra ke zdejším institucím, která činí vietnamskou komunitu tak odkázanou na sebe samu a tak izolovanou. Cestou jak si opatřit potřebné doklady či jiné statky, se často stává korupce, která bohužel kvete na obou stranách a vede k obohacení hrstky vyvolených na úkor druhých, a to i v rámci jedné „bratrské“ komunity. Šedá ekonomika jen bují v této paralelní společnosti s vlastními obchodními centry a médií, s vlastními kulturními, sociálními a hospodářskými pravidly, s vlastním „modem vivendi“. 
 
 
Chceme být národnostní menšinou

Na sjezdu Svazu Vietnamců v ČR opětovně zazněla žádost zástupců vietnamské komunity o status národnostní menšiny. Tento požadavek doposud nebyl vyslyšen, ale první (a zatím jedinou) začleňovací vlaštovkou je jmenování zástupce Vietnamců jako stalého hosta Rady vlády pro národnostní menšiny. 
 
TTTM Obchodní a kulturní centrum Sapa - místo konání sjezdu Svazu Vietnamců v ČR 
 
Co znamenají pro Česko tyto integrační snahy Vietnamců? Znamená to, že vietnamská komunita chce sdílet otevřenou budoucnost a osud země, kde dlouhodobě žije? Že se cítí být na jedné lodi s českou majoritou, že je ochotná přijmout klíčové hodnoty a instituce této společnosti? Pokud ano, znamená to cestu k rovnocennému partnerství a zahájení tak potřebné spolupráce majority a minority ve všech oblastech – od vzdělání a kultury po prevenci chorob a potírání kriminality. 

Vláda zatím na žádost Vietnamců o status národnostní menšiny neodpověděla. Po neúspěchu projektu „zelených karet“ nemá jasnou přistěhovaleckou politiku. Víme jen, že bude podporovat přistěhovalectví vzdělaných lidí z kulturně blízkých regiónů. Jakou strategii však zvolí ve vztahů k několika desítkám tisíc dlouhodobě a trvale žijících v ČR Vietnamců? Dnes mimoevropská imigrace je faktem, s kterým se musíme vyrovnat, nestačí strkat hlavu do písku. Zcela jistě nemůžeme předpokládat, že tisíce a tisíce vietnamských rodin, které by zaplnily větší okresní či krajské město, se vrátí do vlasti, i když většina z nich přišla „jen za prací“. Zůstanou zde a proto je tak naléhává otázka jejich plnohodnotného začlenění do české společnosti, přijetí jazyka, pravidel a politické kultury domovského státu. Jak víme z příkladů jiných evropských států, nelze nechat celou komunitu na vedlejší koleji, protože v budoucnu to může znamenat kalamitu. Dnes skoro nikdo z racionálně smýšlejících politiků nepopírá potřebu integrace romské menšiny. Jakou cestu zvolí Česká republika vůči vietnamské komunitě?


Zlatá střední cesta integrace

Z mnoha prohlášení je zřejmé, že většina českých politiků, nevyjímaje ty vládní, nepovažuje cestu multikulturalismu s existencí paralelních a relativně uzavřených etnických společenství v jednom státním celku za vhodnou pro Českou republiku. Byl to bývalý premiér Topolánek, kdo prohlásil, že multikulturalismus v západní Evropě selhal. Myslel tím ovšem jeho extremní variantu, kdy v osmdesátých a devadesátých letech v některých západoevropských státech byla podporována myšlenka primátu kulturně etnické příslušnosti nad celospolečenskými občanskými hodnotami rovnosti, svobody a solidarity. Připouštěl se model paralelní koexistence mnoha uzavřených rovnocenných etnických a kulturních skupin v jedné společnosti, přičemž hledala se cesta, jak umožnit každému chovat se podle tradičních zvyků a hodnot své specifické skupiny, místo toho, aby se podporovaly jednotící principy a hodnoty občanského celku. 
 
IV. sjezd Svazu Vietnamců v ČR 

Česká republika jako postkomunistická země, která se historicky jen krátce těší ze znovu nabyté skutečné suverenity a je založená na etnickém principu (češství jako příslušnost k českému národu) může jen těžko připustit multukulturalismus v podobě roztříštění své znovu nabyté identity, ve velké míře odvozené z národnostní příslušnosti. To ovšem neznamená požadavek kulturní asimilace, splynutí menšin s většinou a ztrátu osobitosti. Lékem na extrémy multikulturalismu a asimilace je zlatá střední cesta integrace. Kulturní dědictví, tradice, zvyky a jazyky národnostních menšin v ČR jsou pod ochranou státu, ale samozřejmostí je zvládnutí českého jazyka, respektování právního státu a společných demokratických politických hodnot, zakotvených v ústavě. Uznání vietnamské komunity jako národnostní menšiny nebude jen symbolem rovnoprávnosti a gestem dobré vůle. Umožní Vietnamcům chránit a opatrovat svůj jazyk a kulturní tradice a zároveň dá jim šanci jak překročit svůj stín a stát se součástí demokratického zřízení a širšího občanského prostředí. Bude to první krok na cestě ke skutečné integraci Vietnamců do české společnosti s přidanou hodnotou jak pro vietnamskou menšinu, tak pro českou většinu.
 
Psáno pro blogy na aktualne.cz

Fotogalerie

  • Date:16.11.2012
  • Autor:Džamila Stehlíková