Aktuality

Tisková konference se věnovala se lidskoprávním souvislostem života seniorů. Soustředila se na majetkové záležitosti seniorů a jejich ochranu, jejíž úpravu ministryně Stehlíková připravuje pro nový občanský zákoník.
V době, kdy civilizace čelí mnoha výzvám, patří právě ta seniorská k zkouškám naší ochoty stát na straně slabších. Ochrana lidských práv seniorů je Hlavním tématem pravidelného kongresu seniorů v New Yoru, jehož se letos za Českou republiku účastní ministryně pro lidská práva a menšiny Džamila Stehlíková. Z výzkumu Eurobarometr vyplývá, že téměř polovina populace EU věří, že diskriminace na základě věku je v členských státech široce rozšířena. Na celounijní úrovni je problém věku považován za čtvrtý nejrozšířenější mezi šesti zjišťovanými diskriminačními charakteristikami, ale již třetí v žebříčku co do růstu prevalence za posledních pět let. V České republice je situace jiná, odvažujeme se říci horší: diskriminace na základě věku je dle české populace nejrozšířenější a nejvíce se zhoršující problém mezi všemi ostatními zjišťovanými základy diskriminace.
Věková diskriminace se týká oblastí občanství (problém „občanství druhé třídy"), pracovního trhu (marginalizace, nezaměstnanost), důchodového systému (předčasné důchody, rigidita systému), zdravotní péče (omezování výdajů, etika péče, zneužívání a špatné zacházení se seniory), sociální péče, služeb, životního prostředí (bariéry volného pohybu), médií (neobjektivní budování image stáří), jazyka, literatury, vtipů, vzdělání (nerovný přístup vzhledem k ostatním věkovým skupinám) či vědy. Proto je tak naléhavá potřeba, aby Sněmovna přehlasovala prezidentské veto a schválila antidiskriminační zákon, jehož autorem je současná koaliční vláda.
K dílčím výstupům průzkumu PROBLÉMY TÝRÁNÍ, ZNEUŽÍVÁNÍ A ZANEDBÁVÁNÍ PÉČE V DOMOVECH PRO SENIORY, který si zadala ministryně Džamila Stehlíkové, patří odhalení značného rozšíření jevu, kdy přibližně tři pětiny seniorů v domovech pro seniory nemohou plně a svobodně disponovat vlastním movitým majetkem, finančními prostředky a svobodně rozhodovat o tom, jakým způsobem je utratí.
Čtvrtina klientů domovů pro seniory předala veškerou správu svých finančních prostředků rodinným příslušníkům, kteří mají dispoziční právo k jejich soukromým účtům, na který jim dochází důchod (16 %) nebo přicházejí do domova pro seniory a přebírají si kapesné, určené pro seniory (9 %). Na žádost personálu či samotných obyvatel zařízení kupují rodinní příslušníci seniorům, ale jen sporadicky jídlo, léky či drobné potřebné předměty, avšak cena těchto nákupů zpravidla nedosahuje výše finančních prostředků, které pravidelně zůstávají příbuzným seniora. Daleko výraznější příjem do rodinného rozpočtu mívaly rodiny těchto seniorů před jejich odchodem do domova pro seniory, neboť příjmy seniorů byly automaticky započítávány do rodinných příjmů. Po odchodu seniorů do domova pro seniory nakládala většina rodin s majetkem seniorů jako se svým vlastním, často aniž by získala jejich souhlas. Drtivá většina seniorů s tímto postupem souhlasila, na druhé straně to prožívají úkorně, zejména pokud se jejich movitý majetek, především nábytek, knihy či vzpomínkové předměty jednoduše "vyhodí".
Přetrvávají problémy s nerovným odměňováním i ve formě pracovněprávního vztahu vůči starším v zaměstnání. Schopnost kvalifikovat se a udržet se na trhu práce co možná nejdéle je u nás využívána daleko méně, než tomu tak je na západ od našich hranic. Na další vzdělávání čerpá ČR pouze 25% objemu prostředků z Evropského sociálního fondu, celoživotním vzděláváním projde 28% populace ve věku 16-65 let, oproti 30-50% v zemích EU. Z průzkumu VÚPSV vyplývá, že 32% z dotázaných „nebylo přijato do práce kvůli tomu, že zaměstnavateli se zdáli moc staří na toto místo", 57% dotázaných o tomto jevu slyšelo. Souvisí s tím malá nabídka možnosti studovat po padesátce jakož i malá informovanost veřejnosti o prospěšnosti celoživotního vzdělávání. Proto se připravují motivační nástroje pro zaměstnavatele i zaměstnance.
Chybí ochrana před vyvlastňováním bytů či praxe smluv o převodech vlastnického či uživatelského práva, kde by bylo řešeno bydlení nebo dožití starších lidí. Chybí chráněné bydlení pro lidi s handicapem. Rodinní příslušníci či příbuzní, kteří získali například nemovitosti a majetek seniorů odcházejících do domova pro seniory, se nikterak nepodílejí na úhradě finančně nákladných služeb domovů pro seniory, a tím vznikají další náklady pro stát. Ministryně Stehlíková navrhuje zařazení principů ochrany majetkových práv seniorů, především ochranu před ztrátou bydlení, do připravovaného občanského zákoníka.
Dle Českého statistického úřadu je třetina single domácnosti tvořena lidmi staršími sedmdesáti let (33,9 %). Dle předběžných výsledků našeho průzkumu dosahuje v některých zařízeních podíl seniorů, kteří odešli do tohoto zařízení kvůli nevyhovujícím podmínkám v bytě po privatizaci nemovitosti, 15 % až 20 %. Většina těchto seniorů uváděla, že majitel nemovitosti jim nějakým způsobem znepříjemňoval život při užívání bytu.
Žadatelé o pečovatelskou službu jsou odmítáni z ekonomických důvodů pracovníky obecních institucí z důvodů, které souvisejí s vysokým stářím: postižení zraku a sluchu, která značně omezují dorozumívání, inkontinence, potřeba pravidelných ošetřovatelských úkonů, Alzheimerova choroba, totální imobilita, z důvodu bydlení v bytě nižší kategorie. Seniorům chybí motivace budovat vlastní životní styl a životní strategie, na jejichž realizaci nutně potřebují určitým způsobem hospodařit. Přechod do zařízení pro seniory je často vnímán jako ukončení aktivní fáze života a očekávání jeho konce.
Nedostatečná ekonomická gramotnost je častou příčinou nekompetentního rozhodování seniorů v otázkách nakládání s vlastními finančními prostředky. Pokud má domov pro seniory ve správě klientovy peníze na depozitním účtu, většina seniorů se nezajímá o pohybu jeho peněz (výše úhrady za jednotlivé služby, výše kapesného, doplatky za léky, úhrada nákupu, vklady), což svědčí o pasivním přístupu ke správě vlastních financí. Přitom nová sociální legislativa předpokládá posílení významu osobního rozhodování o tom, jak naložit s finančními prostředky, osobní odpovědnosti za vlastní život a schopnosti aktivně a svobodně vytvářet rozmanité životní strategie.
Senioři jsou největší skupinou uživatelů sociálních služeb, ale tento klíčový zákon téměř neznají. Dopouštějí se chyb při využívání příspěvku na péči, nebo vůbec možnosti zákona nevyužívají. Získal sice do vlastní správy nemalé finanční prostředky, především příspěvek na péči, ale často, zejména v domácím prostředí, místo nakupování sociálních služeb považuje tyto peníze za "přilepšení" k důchodu a transferuje ho rodinným příslušníkům, aniž by za to dostával nějakou profesionální péči. Proto je cílem ministryně Stehlíková a dalších rezortních ministrů posílit ochranu seniorů i v oblasti sociálních služeb tak, aby tyto služby byly poskytování v sociálním prostředí klienta.