Aktuality

Pražské jaro odhalilo totalitní tvář sovětského režimu

  • Date:21.08.2008
Přátelská pomoc v akci
V noci z 20. na 21. srpna 1968 armády pěti spojenců Československa nelegitimně a bez varování překročily hranice suverénní země.
Splnily tak rozkazy politbyra sovětských komunistů a ukázaly celému světu, že stalinská totalitní doktrína neodešla po XX. sjezdu. Sovětský svaz od politiky vměšování se do vedení, rozhodování a politického ovlivňování každodenního života občanů v zemích Varšavské smlouvy nehodlal ustoupit. Přesto změny v osmašedesátém v Československu měly hluboké kořeny a společnost se ke stalinským totalitním praktikám v jejích nejzrůdnější podobě již nikdy nevrátila. Po zuby ozbrojení sovětští okupanti zlikvidovali zázrak pražského jara, ale nedokázali vykořenit společenské hnutí za svobodu a lidská práva.

V politické oblasti se tento fakt ztělesnil do procesu decentralizace, který byl urychlen přijetím takzvané federální ústavy a změnou administrativního uspořádání. Některé plány se zkrátka podařilo naplnit. Pomalé změny (dnes na ně vzpomínáme jako na „čistky") na místech nomenklatury způsobily, že na mnoha místech v regionech dlouho zůstávali představitelé moci ze sklonku šedesátých let. Komunisté již neměli tu sílu sáhnout k teroru či politickým vraždám.

Občanský život se sice vrátil do hospod a na hony či do okolí českých rybníků, ale svoboda slova a myšlení v těchto místech nebyla v podstatě přerušena. Tajné služby v Československu zdaleka nenaplnily plánované stavy konfidentů, jak dnes potvrzují archivní prameny.

Hůře dopadli nositelé ekonomických reforem, které v zemi probíhaly jako reakce na stagnaci hospodářství z přelomu padesátých a šedesátých let. Většina z nich skončila v nucené emigraci, mnozí potom v subalterních pozicích v podnicích. Prvky decentralizace plánované ekonomiky ale přesto zůstaly jedněmi z reliktů doby předsrpnové.

Kulturní a společenský život, alternativní proudy byly nejen hmatatelnou vzpomínkou na živý kvas kultury v letech před rokem 1968, ale i inspirací pro lidskoprávní hnutí proti politické totalitě. I když byla autentická kultura začátkem sedmdesátých let v Československu oficiálně potlačena, ve skutečnosti přežívala na každé zábavě, stranické a svazácké nevyjímaje. Pod lampou je největší tma.

Iluze socialismu s lidskou tváří byla podmínkou pro to, aby se v tomto socialismu stalo za to žít. Pražské jaro přineslo sebou víru ve slučitelnosti humanistických ideálů, lidské důstojnosti s komunistickou ideologií. Sovětské tanky v ulicích Prahy tuto vírů pohřbily a staly se symbolem nereformovatelnosti a totalitní, nelidské podstaty komunismu. Tato bolestná deziluze stejně jako odkaz pražského jara navždy změnily směřování společnosti a připravily nástup demokracie v roce 1989.

 

  • Date:21.08.2008
  • Autor:Džamila Stehlíková, Petr Koubek