Národnostní menšiny

Rovné příležitosti a budoucnost EU

  • Date:16.06.2008
  • Photogallery:open
Koncert Gypsi.CZ v Bruselu
Toto je úvaha na téma rovných příležitostí pro všechny, hlavní téma evropského společenství v roce 2007 a také klíčové téma v měnícím se světě, kde pohyb od chudoby za domnělým bohatstvím či od beznaděje k naději je stále častějším důvodem odchodů lidí z domova.
Potírání diskriminace a podpora rovnosti v EU

V roce 2007 jsme si připomněli 50. výročí založení Evropského společenství, základu dnešní Evropské unie. Současně Unie slaví letošní rok jako Evropský rok rovných příležitostí pro všechny. Souběh těchto dvou událostí má svůj hlubší symbolický význam. Projekt společné Evropy byl založen na usmíření, respektu a toleranci mezi národy a měl zajistit trvalé překonání ideologií operujících s představou lidské nerovnosti, jejichž jedovaté plody zakusily evropské národy za druhé světové války. Oslava letošního roku jako Evropského roku rovných příležitostí na tyto ideje navazuje - současně však bilancuje a podtrhává dlouholeté vnitřní úsilí Evropské unie o prosazení idejí rovnosti, zákazu diskriminace a rovných šancí pro všechny jednotlivce v praktické rovině každodenního, zejména pracovního života.

Evropské společenství již od svého vzniku věnovalo velkou pozornost potírání diskriminace na základě pohlaví a dosahování rovnosti mezi ženami a muži. Vývoj v Evropském společenství v rovině politické a legislativní, silně podporován judikaturou Evropského soudního dvora, vedl v průběhu desetiletí ke vzniku jednoho z nejkomplexnějších světových systémů odstranění diskriminace na základě pohlaví.

V roce 1997 se však tento vývoj revolučně posunul do nové éry. Před deseti lety byla podepsána Amsterodamská smlouva, která v nově upraveném čl. 13 Smlouvy o založení Evropského společenství dala Společenství do budoucna mandát přijímat opatření k odstranění diskriminace nejen na základě pohlaví, ale také na základě dalších pěti diskriminačních důvodů - rasy nebo etnicity, náboženství či víry, tělesného postižení, sexuální orientace a věku. Tento výčet diskriminačních důvodů jistě není vyčerpávající, což zjistíme i letmým srovnáním čl. 13 s relevantními mezinárodními smlouvami či národními ústavami. Zachytává však z praktického pohledu nejčastější důvody diskriminace a upírání práv ve sféře pracovního a sociálního života, tedy ve sférách, které jsou regulovány i evropským právem.

Za deset let od podepsání Amsterdamské smlouvy došlo v Evropské unii ve sféře potírání diskriminace a podpory rovnosti k bezprecedentnímu vývoji, a to především ve sféře legislativní. Mandát daný Společenství byl postupně realizován několika novátorskými směrnicemi, které národním zákonodárcům ukládají přijmout náležitou úpravu zákazu diskriminace a dosahování rovnosti. A tyto směrnice jdou již daleko za rámec tradičního evropského tématu - rovnosti mužů a žen.

Evropský rok rovných příležitostí pro všechny v EU a v ČR

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. května 2006, kterým byl vyhlášen rok 2007 Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny, by mělo být příležitostí a podnětem jak k vyhodnocení toho, co bylo dosaženo, tak i nalezení nového směřování na tomto poli. O užitečnosti určitého zastavení se v „legislativním maratónu" ostatně svědčí i nedávné zjištění Eurobarometru, podle něhož až čtyři z deseti Evropanů nevědí, že diskriminace je zakázána zákonem a pouze jedna třetina Evropanů ví, jak se bránit, pokud by se stali obětí diskriminace.

Evropský rok je realizován i v České republice. Česká republika se přiklonila k širokému zapojení nevládního sektoru do realizace Evropského roku a proto je Evropský rok realizován jako série vzájemně propojených projektů nevládních organizací. Rok 2008 bude Evropská unie slavit jako Evropský rok multikulturního dialogu.

Idea rovnosti a moderní české dějiny

Rovnost je výchozím organizačním principem a hodnotou všech svobodných a demokratických společností. To potvrzují i moderní české dějiny. Ideu rovnosti jako základu ústavního řádu obsahoval již říšský základní zákon o všeobecných občanských právech z roku 1867, který též položil základ tradici práva na rovnost všech národnostních skupin žijících v jednom státu a zákazu diskriminace rasových, národnostních a náboženských menšin. Ústavní listina Československé republiky z roku 1920 pak v čl. 106 věnovaném „rovnosti" mj. stanovila, že „výsady pohlaví, rodu a povolání" se neuznávají, a podrobně upravila ochranu menšin národních, náboženských a rasových. Naše současná Listina základních práv a svobod, které je součástí ústavního pořádku, zaručuje v čl. 3 základní práva a svobody bez rozdílu pohlaví, rasy, barvi pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního či sociálního původu, příslušnosti k národností nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo postavení. Podrobně též upravuje ochranu menšin.

Historicky tak byly v českém prostoru úvahy o zákazu a diskriminace a rovnosti spojeny především s úvahami o národnosti, resp. rase a etnicitě. Bohužel ale z tohoto schématu často vypadávali Romové, kteří byli vnímáni v minulosti spíše jako „nepřizpůsobivá" sociální skupina než národní menšina. V současné době přitom právě Romové patří k menšinám nejvíce vystaveným diskriminaci. Naopak, některé z dalších důvodů, např. tělesné postižení či věk, nebyly doposud příliš reflektovány. Jiné důvody, např. náboženství, zase nehrály vzhledem k historickým a faktickým okolnostem vážnější roli.

Strategie Evropského roku rovných příležitostí a navazující priority Evropského roku se snaží tato specifika reflektovat především tím, že označily za priority odstranění předsudků vůči Romům, poznání bílých míst ve sféře diskriminace a odstraňování bariér vyplývajících z kulturní, sociální a etnické uzavřenosti společnosti.

Ochrana etnických menšin a Evropská unie

Evropské společenství bylo založeno s cílem podpory hospodářského rozvoje členských zemí. Toto původní hospodářské zaměření se rozšiřovalo i na další oblasti, jako je např. dosažení určité úrovně sociální ochrany. Přesto však působnost Evropské unie nebyla ani doposud rozšířena tak, aby zahrnovala otázky, které se dotýkají národní identity, státního občanství a sebepojetí národů členských zemí. Z uvedeného tedy plyne, že Evropská unie nemá v současné době pravomoc, aby se pokoušela přímo ovlivnit vztah členských zemí k tak citlivému tématu, jako je vize multikulturního či jiného soužití většiny a etnických menšin ve společnosti.

Evropská unie však přesto přispívá v různých směrech k podpoře otevřené společnosti a tolerantního soužití různých, především etnických skupin v rámci členských zemí i celé Unie. Od roku 1999 má Evropské společenství možnost přijímat na základě článku 13 Smlouvy o založení Evropského společenství opatření v boji proti diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu. Rada EU přijala v roce 2000 zvláštní směrnici, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. Tato směrnice poprvé přesáhla tradiční pole působnosti ES při potírání a prevenci diskriminace, tj. oblast pracovního života. Směrnice pokrývá rovněž zákaz diskriminace v přístupu k sociálnímu zabezpečení, zdravotní péči, vzdělání a přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení. Přijetí směrnice bylo skutečně bezprecedentním krokem, který vedl k výraznému zvýšení poskytované úrovně ochrany před diskriminací v mnoha členských zemích EU. Směrnice se stala nástrojem šíření „dobré praxe" ze zemí s vyspělejšími systémy ochrany, jako jsou Velká Británie či Irsko, do zemí, kde tato problematika byla méně rozpracována (např. Rakousko či Německo). Česká republika patří ke druhé skupině zemí, což způsobuje i její dosavadní potíže s transpozicí uvedené směrnice.

Přijetím antidiskriminačních směrnic se však role Evropské unie při podpoře boje proti diskriminaci nevyčerpává. K podpoře úsilí o odstranění diskriminace přispěl v letech 2001 - 2006 též Akční program společenství boje proti diskriminaci. V rámci tohoto finančního programu podpořila Evropská komise řadu celoevropských a národních projektů, které směřovaly k lepšímu poznání skutečného stavu věcí a napomáhaly zavádět novou antidiskriminační legislativu do praxe. V České republice se staly národní aktivity, realizované v rámci Akčního programu, součástí vládních kampaní proti rasismu.

Ve finančním období 2007 - 2013 bude Evropská unie i nadále podporovat občanský sektor a veřejné instituce v jejich úsilí potírat rasovou diskriminaci, a to v rámci nového, šířeji založeného programu Progres.

Integrace přistěhovalců a budoucnost EU

Důležitou oblastí, kde Evropská unie může podpořit vytváření otevřené a tolerantní společnosti, je oblast integrace přistěhovalců. Integrace přistěhovalců je jedním z témat, které jsou aktuální téměř ve všech evropských zemích, včetně České republiky. Tradičně uplatňovaly evropské země různé modely integrace přistěhovalců. Odborníci se shodují, že tyto integrační modely lze rozdělit do tří základních modelů. Tyto modely zahrnují:

1. model diferenční exkluze
2. model asimilační
3. model multikulturní

Prototypem modelu diferenční exkluze je systém integrace hostujících dělníků v Německu. Německo přijalo hostující pracovníky jako účastníky pracovního trhu, ale nikoliv jako trvalé přistěhovalce, kterými se de facto posléze stali. Model diferenční exkluze obsahuje právní a administrativní uspořádání, která zajišťují pevné rozdíly mezi dočasnými obyvateli a občany s tím, že bariéru mezi oběma skupinami je velmi obtížné překonat.

Prototypem asimilačního modelu je Francie. Základní vizí tohoto přístupu je, že potomci původních přistěhovalců se natolik integrují do hostitelské společnosti, že se stanou neodlišitelnými od ostatních obyvatel a budou současně mít stejná práva a povinnosti, jako ostatní.

Třetí model má své kořeny v Kanadě a Austrálii. Modely multikulturního soužití v těchto zemích byly i s ohledem na existenci velkých skupin původních obyvatel zavedeny počátkem 70. let minulého století. Po vzoru těchto přistěhovaleckých zemí se multikulturní politiky rozšířily i do Evropy, zejména Spojeného království Nizozemí a Švédska. Multikulturalismus znamená přijetí přistěhovaleckých a minoritních skupin jako zvláštních komunit, které se liší od většinové populace jazykem, kulturou a sociálním chováním, a které také mají svoje vlastní asociace a sociální infrastrukturu.

V praxi se však ukázalo, že ani jeden z uvedených modelů nebyl schopen zajistit účinnou integraci přistěhovalců. V současné době jsou všude v Evropě, zejména ve velkých městech, enklávy etnických menšin a přistěhovalců, v nichž panují výrazně horší podmínky než v okolí a kde dochází ke kumulaci sociálně problematických jevů, jako jsou vysoká nezaměstnanost, kriminalita a další. Bylo by jistě nesprávné vinit z uvedeného stavu věci výlučně multikulturní přístupy. Přesto však je zřejmé, že ani tyto modely nebyly účinné a že je nutné je přehodnotit. Oproti klasického multikulturnímu přístupu se nyní v politikách členských zemí EU, jako jsou Velká Británie či Nizozemí, mnohem výrazněji prosazuje trend k zdůraznění osobního a individuálního rozměru integrace.

Jak již bylo řečeno, nemůže Evropská unie do těchto procesů přímo zasahovat. Přesto přebírá významnou podpůrnou roli, kdy umožňuje členským zemím výměnu pozitivních zkušeností a strukturovaný dialog. Rovněž v oblasti integrace počítá nová finanční perspektiva EU s podporou integračních aktivit členských zemí i občanského sektoru.

Fotogalerie

  • Date:16.06.2008
  • Autor:Džamila Stehlíková