Rozhovory

Rozhovor Až na dřeň pro rádio Regina

  • Date:19.02.2012
  • Photogallery:open
Džamila Stehlíková

Do někdejšího Československa šla za hlasem svého srdce a tehdy ji asi ani ve snu nenapadlo, že se v nové vlasti jednou stane členkou vlády. O Kazachstánu, životě mimo rodnou zem i bolestech lidské duše promluví už tuto neděli někdejší ministryně pro lidská práva a menšiny, lékařka Džamila Stehlíková. Na Regině krátce po 10. hodině.

Do povědomí lidí se dostala jako ministryně pro lidská práva a menšiny za Stranu zelených, a to nejen pro své činy na tomto postu, ale také díky svému původu. Lékařka - psychiatrička se totiž narodila v dalekém městě Almaty. Jak se z Kazachstánu dostala do ministerského křesla a do České republiky? Co mají Kazaši společného s Čechy  a čím se liší? I o tom bude dnešní pořád Až na dřeň s Džamilou Stehlíkovou. Kateřina Kubalová je u mikrofonu. Jsme rádi, že posloucháte právě nás.

Drazí přátelé, salamat syzba!

Ve své mateřštině nás pozdravil náš dnešní host, lékařka, někdejší ministryně, původem z Kazachstánu. Mě zajímá, kdy jste byla naposledy ve své rodné zemí?

Asi před půlrokem, byla jsem tam na tak zvaném Kurultaji, což je schůzka, shromáždění všech Kazachů, kteří žijí mimo svou republiku. Přišlo mi to takové srdečné a krásné, to setkání lidí, snad ze všech světadílů,  opět ve své vlastní zemi. Říkala jsem si: proč se takhle Češi nescházejí v Praze, dejme tomu jednou za 2 –3 roky? Ze všech států, kam kdy emigrovali. Bylo by to přece krásné.

Je vás hodně? Kazachů, kteří žijí mimo svoji vlast?

Přibývali hodně, stejně jako tady v Čechách, v určitých obdobích. Například po ruské revoluci, v obdobích kolektivizace, když přišli pastevci o  svá stáda – jediný zdroj obživy,  odcházelo značné množství Kazachů, a vlastně natrvalo zůstalo v jiných státech. V Číně, velká komunita je například v Íránu, ale také v Německu, nebo ve státech skandinávských. A snaha udržet tradice a vztahy ke kořenům je velmi důležitá, aby se člověk v tom širém globalizovaném světě neztratil.

Kde se vlastně po tak dlouhé době cítíte víc doma?

No, přemýšlela jsem o tom, a myslím si, že mám v podstatě těch domovů několik. Ten hlavní je pochopitelně tam, kde člověk má rodinu. Zejména pro ženu je důležité místo,  kde vychovává děti a vykonává svoji práci, to je pochopitelně Česká republika, a z ní v posledních letech Praha. Pak pro mě je důležitá taková druhá vlast Severní Čechy, Chomutovsko. No a pak pochopitelně Kazachstán.

Vnímáte to jako devizu, že máte těch domovů víc, anebo je to naopak taková trošku rozpolcenost té duše že nejste nikde ustálena na jednom místečku?

Kdysi jsem to vnímala jako rozpolcenost, nyní to už vnímám jako plus, vždyť například dnešní mládež má už také domovů více. Spousta Čechů studuje v zahraničí, například moje dcera studuje v Amsterdamu, a také má svým způsobem už dva domovy. A ta situace vás připravuje na větší flexibilitu a toleranci. Že sice máte jednu vlast, jeden domov, myslím historický domov, nicméně každý člověk by se měl  cítit doma skoro všude, kde má možnost nejenom práce, ale i přátelství, a budování dejme tomu něčeho, čemu říkáme také domov.

Kazachstán se rozkládá ve střední Asii, malou částí zasahuje také do Evropy. Je to největší vnitrozemský stát světa. V jeho čele stojí už léta prezident Nazarbajev. Jsou to fakta, která všichni o Kazachstánu víme, nebo jsme je kdysi slyšeli třeba ve škole. Ale stejně si myslím, že my Češi nevíme až tak moc o této zemi nevíme. Jaká je?

Je to země kontrastů. Je tam nejenom step a velehory, nerostné bohatství a kosmodrom, ale je tam -jako všude v postsovětským republikách- rozdíl mezi těmi nejbohatšími, kteří jezdí po světě, posílají děti studovat do Spojených států,  a těmi nejchudšími, kdo stále pracují, dejme tomu v zemědělství, jen aby vydělali na každodenní chleba. A pak je ta země kontrastní  i v tom, že se v ní snoubí velmi tradiční morálka, velmi patriarchální společnost s prvky ultramoderními. Nynější vláda  například vyhlásila politický kurs vstupu do Evropské Unie. Když jsem letos mluvila s představiteli tamní moci, jestli to myslí vážně, a na kdy si vstup do Evropské unie plánují, říkali: „Není podstatné jestli nás přijmou. Důležité je ukázat ten směr, že se hlásíme k těm evropským hodnotám. Takže je to něco mezi Evropou a Asií, v tom je to myslím to zajímavé.

Je nějaké místo které tam máte nejraději? Na které se ve vzpomínkách třeba vracíte?

No určitě je to Almaty, což je bývalé hlavní město, kde jsem se narodila a mám tam spoustu příbuzných, mnoho kamarádů, je to krásné město uprostřed divoké přírody. Ale bohužel hlavní město státu bylo přesunuto na sever do nově vystavěné Astany.  Zřejmě proto, že Almaty je na jihovýchodě blízko Číny, což je velice mocný soused, až příliš rozpínavý ve svým ambicích, tak hlavní město přesunuli do bezpečného vnitrozemí. Nadále se tam ráda vracím, pro každého člověka je dětství  takový ráj, a ty vzpomínky si trošku idealizuje. Místa jeho dětství zůstanou těmi nejkrásnějšími a nejpůvabnějšími.

Když jsme u toho vzpomínání, máte nějakou takovou hodně silnou vzpomínku na dětství?

Ano mám, všechny zážitky spojené s přírodou. Pamatuji si, jak jsme se jednou pěšky vydali na takový třídenní pochod z Almaty do sousedního Kyrgyzstánu. Musíte přejít přes obrovské hory, hřebeny Ťan-Šanu jsou čtyř- i pětitisícovky.  No a tam jsme trošku zabloudili a začalo sněžit. V tu chvíli mě napadlo, že se z těch hor vůbec  nemusíme vrátit. Dopadlo to dobře, ale pochopitelně ta vzpomínka je velmi silná. Nyní si vzpomínám, jak to bylo krásné, ale tehdy to pro dítě bylo velké trauma.

Politička a lékařka Džamila Stehlíková je dnešním hostem pořadu Až na dřeň. Džamila Stehlíková vystudovala všeobecné lékařství v Moskvě, pak se specializovala na psychiatrii, proč právě na tento obor?

No protože je to krásný obor, kde můžete být nejblíže lidem, protože člověk není jen tělo, člověk je především duše, která výrazně ovlivňuje i naše tělesné pochody. A je to tak úchvatný, tak krásný obor,  v němž se v podstatě můžete zabývat vším, začínaje nějakými vážnými poruchy a konče životním stylem. Protože většina z nás má svůj život v rukou, ale neumí se radovat z toho, co má a vždycky hledá to, co nemá. Psychiatr nebo psycholog dokáže být člověku poradcem, aby si život vychutnal opravdu na 100 procent.

Byl to právě ten obor nebo práce, která vás zavedla do někdejšího Československa?

Svým způsobem ano, protože jsem dělala na psychiatrické klinice, kde vykonával vědeckou práci můj budoucí manžel, což byl Čech, takže když jsme se vzali, dokončil svoji práci a prohlásil, že v Moskvě nezůstane. Samozřejmě jsme se přestěhovali k jeho rodičům do Karlových Varů, a tím vlastně začal můj život v Československu a v Česku. A cesta zpátky je zřejmě už nemožná.

Teď vypadáte trochu smutně, když to říkáte.

No, je to smutné, protože každý člověk volí nějakou cestu, a pak zjišťuje, že tím ztrácí možnosti jiné. Jakmile jste už dospěli a někam se odstěhujete, tak ztrácíte kamarády, ztrácíte spoustu kontaktů s příbuznými, rodiče jsem tam musela nechat… takže člověk zůstává v úplně cizím prostředí, s jinou mentalitou, musí se přizpůsobit, takže najednou přestává být hýčkaný. A v tom mi hodně pomohly děti. Když se narodily, začala jsem je hýčkat, zaměřila jsem se na ně a nějak jsem přes ně vplula do české společnosti, protože prostě jejich zájmy už byly mé zájmy, a tím pádem jsem nějak začala vnímat tu českou realitu i z hlediska toho, jak lze vylepšit každodenní život, kde mít školku, kde mít dětského lékaře. A to byl i ten důvod, proč jsem se pak octla v politice, ale to je už jiný příběh.

Také k němu se jistě dostaneme. Jaké byly vaše první dojmy z tehdejšího Československa?

Dojmy byly krásné, protože manželova rodina mě přijala velice přívětivě. Už jsem byla v pokročilém stadiu těhotenství a krásný dojem jsem měla z doktorů, ze sestřiček, jakým způsobem se chovali ke mně, k děťátku. A mohu říci, že Česko je velmi laskavá a přívětivá země. Dojmy z Česka pro mě byly daleko pozitivnější než z Ruska, z Moskvy, kde jsem studovala tak, jako spousta Kazachů, kteří chtěli mít kvalitnější vzdělání.  Překvapilo mě, jak nejbližší lidé se chovají ke mně, hned jsem měla spoustu přátel a jsme v kontaktu doposud. A myslím si, že to rozhodlo, že mě zaječí úmysly na návrat okamžitě přešly.

Bylo naopak něco, co vám na Češích vadilo?

Ne, nemohu říci. Tu otázku jsem dostala mnohokrát, někdo se ptal i přímo na diskriminaci. Ale opravdu si nemohu vybavit nic, co bych dala jako negativní případ. Snad možná jeden… Záhy jsem začala pracovat na psychiatrii jako lékařka. Překvapovalo mě, že jakmile byla možnost nějakého povýšení, třeba se uvolnil primariát, tak okamžitě to místo vyhrával muž, a kolikrát se ani nedělalo výběrové řízení. Řeklo se, tady máme tolik a tolik doktorů, z toho jenom dva muže, tak který z nich bude primář? To, že je tam pět ženských, a třeba déle, že mají větší zkušenosti a v práci ze sebe vydávají všechno, o tom nikdo nepřemýšlel. Myslím si, že teď se situace lepší, ale tenkrát mě překvapilo, že ženy v Česku mají pracovní kariéru o hodně složitější než muži, od kterých se to očekává.

Češtinu jste zvládla velmi dobře, jak pro vás byla obtížná?

Byla obtížná, ale když člověk dělá psychiatra, musí používat pochopitelně jazyk, a to pro mě bylo obrovským stimulem, že jsem se bavila se svými klienty, pacienty, s kolegy. Pokud se někdo chce naučit cizí jazyk, tak nejlepší je vycestovat do té země a začít tam pracovat, nejlépe s lidmi. Být hozen do vody, aby se učil plavat, jak se říká…

Ano, a pak si uvědomíte, že po měsíci začnete mluvit sama od sebe.

Nemíváte teď naopak problémy s kazaštinou?

Mám velké problémy jak s kazaštinou, tak s ruštinou. Mluvím s šíleným přízvukem.  Nedávno mi tatínek vyčítal, že mluvím s přízvukem jak v češtině, tak i v jiných jazycích. Já nemluvím dobře, naprosto dokonale žádnou řečí, což je smutné. Ale v každodenním životě je podstatné, jak si rozumíte s vaším okolím, a pokud si rozumíte s těmi lidmi dobře emocionálně, tak nezáleží už tak na  výslovnosti.

Kazachstán jste opouštěla v 88. roce, jestli se nepletu, to znamená už na sklonku té sovětské éry, v perestrojce. Nemrzelo vás potom, že jste už nebyla u toho, kdy - jak se říká- pukaly ledy, kdy se tam všechno měnilo?

To nejde srovnávat s Českem. Byla jsem u toho, když ty ledy pukaly tady, to byly nádherné zážitky, jeden k nejkrásnějších zážitků mého života. Snad nejkrásnější, když ti lidé byli takhle pospolu… ale Kazachstán je úplně jiný příběh. Tam na štěstí jednak nedocházelo k žádnému násilí, a za druhé té moci se ujal nynější prezident Nazarbajev, který je poměrně autoritativní vládce, ten zemi vytýčil kurs. Takže vlastně euforický zážitek naprosté svobody nikdy nepřišel. Místo toho v těch bývalých postsovětských republikách je euforie spíše z jakéhosi obrození národní kultury, což je něco jiného než demokracie. Lidé začínají mluvit vlastní mateřštinou na úřadech, dřív to nešlo, všude byla jenom ruština. Začalo se vyučovat v mateřštině, objevují se vlastní dějiny, které předtím vždycky byly nahrazovány dějinami komunistické strany. Takže z toho jsem pochopitelně radost měla. Ale zážitek svobody byl nejsilnější jedině tady, v Praze.

 Václav Havel 

Fotogalerie

  • Date:19.02.2012
  • Zdroj:Radio Regina
  • Autor:Rozhovor s Džamilou Stehlíkovou