Středeční Hospodářské noviny zveřejnily brilantní analýzu Petra Fischera, která doporučuje předsedovi Strany zelených Martinu Bursíkovi místo vylučování rebelů držet stranu „v tvořivém napětí mezi hnutím a aparátem“. Bohužel, tato zajímavá analýza už neobsahuje kouzelný návod, jak vůbec lze politicky přežit v podobě chytré horákyně a navenek přesvědčivě a srozumitelně skloubit reálný podíl na efektivní moci s „aurou a sex appealem“ protestního hnutí. Smyslem hnutí je totiž „anti“ vymezení vůči establishmentu. Úspěšná politická strana, která chce prosazovat své priority ve sféře tradiční parlamentní politiky zákonitě má odlišnou strategii a prosazuje konkrétní cíle, na rozdíl od protestního hnutí, jejíž energie a vůle k radikálním činům vyvěrá z fundamentalistického lpění na čistých idejích, někdy až neslučitelných s parlamentní politikou. Strana zelených nemůže být jen a jen „prodlouženou rukou“ a parlamentní „halasnou troubou“ zeleného protestního hnutí - musí být schopna prosazovat své cíle a věcná témata ve vládě a ve sněmovně, byť i za cenu určitých kompromisů – stejně tak jako další strany koalice.
Přes realistickou orientaci většiny voličů, příznivců a členů strany, kteří úspěšně pracují na komunální, parlamentní a vládní úrovni, si fundamentalisty ve Straně zelených nejsou ochotni připustit fungování zelených jako regulární parlamentní a vládní strany. Sní o Straně zelených mimo vládu, vidí se v opozičních lavicích jako přirozený spojenec levice. Poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková, ačkoli se prezentují jako „poslankyně koalice“, plní média hrozbami nepustit ten či onen vládní návrh zákona či rovnou položit vládu a napínají své partnery až do okamžiku hlasování. Bývalá ministryně Dana Kuchtová po odchodu z vlády začala zpochybňovat vládní angažmá Strany zelených a je nositelkou geniální marketingové teze o tom, že vládní zelení neplní své sliby – zřejmě až s výjimkou období, kdy sama měla tyto sliby plnit jako ministryně. Není tajemstvím, že sjezdové vystoupení tehdejší první místopředsedkyně Kuchtové připravovali experti blízcí opoziční ČSSD a tak míra sebezničující kritiky směrem k vlastní straně přesáhla vše, co doposud o zelených vyřkla opozice.
Na teplickém sjezdu tento sebevražedný koncept strany, která se má proměnit ze síly mocenské na sílu rušící a hlásat své čisté představy o zkaženosti světa z opozice, nedostal podporu většiny delegátů. Není divu. Současná pozice českých zelených jako vládní strany orientované na postupné prosazování žádoucích společenských změn a dosažení politicky možného je dílem převažujícího realistického proudu, který je někdy označován jako „bursíkovský“. Zelení ovšem nejsou odříznuti od občanské společnosti. Realisticky orientované vládní straně zajišťují zpětnou vazbu různorodé nevládní organizace a občanské iniciativy. Zelení realisté nezůstali jen u ekologie a ochrany klimatu a prosazují změny ve všech politických oblastech, včetně hospodářské a sociální politiky.
Nehledě na to, že zakladatelka Jihočeských matek a někdejší první místopředsedkyně strany Dana Kuchtová na teplickém sjezdu drtivě prohrála a úsilí fundamentalistů převzít moc ve straně ztroskotalo, svatý boj proti stranické hierarchii a aparátu tím neskončil. Hrozilo pak velké riziko, že Strana zelených bude i nadále vnímána skrze neslučitelné a na smrt znešvařené proudy realistů a fundamentalistů, nikoli jako celek prosazující konsistentní zelený program. Už teď obsahová témata volební kampaně zelených jsou mediálně zastíněna informacemi o konfliktech a vylučování. Proč vůbec muselo k tomu vylučování dojít? Odpověď je jednoduchá: aby si volič udělal jasno, co chtějí zelení. Dana Kuchtová a obě vyloučené poslankyně nenabízely žádný pozitivní politický program mimo jejich z velké míry emocionálně motivovaného hesla „Pryč s Bursíkem!“ - ovšem bez odpovědi na otázku „Co potom?“ Rozhodnutí zelených potvrdit posun od protestního utopického idealismu k politickému realismu označil Petr Fischer za politickou jednokolejku. Skoro dvacet let spoléhali čeští zelení na model strany-hnutí. Zvolení Martina Bursíka předsedou strany znamenalo zralost zelených pro realistickou politiku; záhy se dostavil úspěch – vstup do sněmovny a účast ve vládní koalici. V současné době většina voličů, která podpořila vstup zelených do parlamentu, od nich očekává prosazení jejích programových cílů, nikoli radikální kritiku poměrů bez schopnosti je změnit. K ideologické kritice nepotřebujeme politickou stranu.
